Pojď ven

Haló, pojď ven, mý myšlenky jsou jak ty hejna vran,
haló, pojď ven, je těžký se v tom zmatku hrabat sám.

Telefon na vrátnici naléhavě zvoní,
těch holek, co si myslí, že je možná pro ni,
haló, já daleko jsem.

Když nad domovem se tetelí jen horkej vzduch a stíny
a chvíle smutný, pomalý,
z oken zní ven křik zakletých srdcí a evergreeny,
velký prázdno v duši, a co naplat, že to holkám sluší.

Haló, pojď ven, mý myšlenky jsou jak ty hejna vran,
haló, pojď ven, je těžký se v tom zmatku hrabat sám.


Z vesnických stavení do strání pily zvoní,
tam někde za kopcem, kde večer dřevem voní,
haló, jó, tam doma jsem.

Až nad obzorem se narodí den a hejna ptáků
jak rukou slunce zacloní,
až mysl má zakleje obrazy do oblaků,
bílej den zaplaší spleenya myšlenky začnou bejt nádherně líný.

Haló, pojď ven, mý myšlenky jsou jako hejna vran,
holka, pojď ven, jó, stejská se mi a jsem v kopcích sám.