Nebeští Jezdci

Opuštěnou silnicí jel starý jezdec sám.
Temnou mlhou měsíc kalný stoupal ke hvězdám.
Když tu náhle podivný zavolal ho hlas.
Vzteklá jízda poučí, už vypršel mu čas.

V tu ránu zem se zachvěla a mraky byly níž.
Z nich bílá mlha, tajuplná snášela se blíž.
A temnou bouří motorů se obzor rozezněl.
Kde píseň jezdců nebezkých, den už ubíjel.

Jupijajé... Jupijajó...
Stíny těch jezdců tě zvou.

Hvězdné nebe černé, jak keří a trní.
A prach mi zvedal plné, zlaté ozdobrní.
Stroje temně zářící jel celý modravou
a stouplý okol ohnivý se táhne oblohou.

Jupijajé... Jupijajó...
Stíny těch jezdců tě zvou.

Jupijajé... Jupijajó...
Stíny těch jezdců tě zvou.

Jeden jezdec zastavil a rukou pokynul.
Tak nastartuj a vezmi v jízdu, tvůj čas uplynul.
A s námi vyraz s oblohou do nekonečných dní.
Na jízdu dlouhou, věčnou, na jízdu poslední.

Jupijajé... Jupijajó...
Stíny těch jezdců tě zvou.

Jupijajé... Jupijajó...
Stíny těch jezdců tě zvou.